Jak to začalo u Zdeňka

 

Už se mi asi nepodaří zjistit přesné datum, ale pro účely tohoto vyprávění bude stačit, když napíši, že to bylo ve druhé polovině 70. let minulého století, když jsem přišel do kotelny Střední zemědělské technické školy v Ivančicích a tam uviděl poprvé v životě welššpringršpaněla. Na zemi tam sedělo červenobílé štěňátko s dlouhýma ušima, zkráceným ocáskem a nádherně pihovatým nosem. Byl to „Lux“, přesněji tedy vlastně Lin z Černé seče a jeho majitelem byl otec mého nejlepšího kamaráda Luboše, pan Bohumil Mařík, školník ve jmenované škole, ale hlavně myslivec, jehož prostřednictvím jsem se k myslivosti dostal i já.

"Lux" byl welššpringršpaněl, který dělal čest svému plemeni. Jenom to, že pan Mařík měl psa především pro výkon myslivosti, bylo příčinou, že se tento jedinec nikdy neukázal na žádné výstavě a nestal se z něj chovný pes. Luxova lovecká vášeň byla opravdu na úkor poslušnosti a o jeho výkonech se vyprávělo v našem sdružení velmi dlouho. Podzimní zkoušky složil "Lux" prakticky sám a ještě při tom stačil leccos naučit svého vůdce. Jako kluci jsme s "Luxem" zažili nejedno dobrodružství, které by stálo za vyprávění.

Dalším welššpringršpanělem vstupujícím do mého života byla fena Anita od Bílé břízy, kterou jsem si přivezl domů v únoru 1990 od pana Růžičky z Moravské Třebové. Bylo mi něco přes dvacet let a můj život s WSS začal psát kapitolu, která trvá do dneška. Když jsem si k panu Růžičkovi pro štěňátko jel, požádal jsem paní MVDr. Marii Šerou, aby mi pomohla s jeho výběrem. Byla v té době již zkušenou vůdkyní psů a chovatelkou malých münsterlandských ohařů a drsnosrstých jezevčíků, a tak ráda pomohla takovému „zelenáči“, jako jsem byl já. A musím říci, že mi pomohla mockrát i později a naše přátelství je stále živé.

Když se na to dívám s časovým odstupem, který dnes už mám, tak musím přiznat, že Anita více učila mne než já ji, ale jako tým jsme byli dobří. V roce 1993 jsem Anitu uchovnil a nakryl psem Erg de la Font de Se, kterého měl ve svém majetku tehdejší poradce chovu WSS pan František Liml z Kostelce nad Orlicí. Zároveň jsem si zaregistroval chovatelskou stanici s názvem „Ivančice“.

Jednu fenku z prvního vrhu si u mě vybral Dr. Yannos Christoa, který v té době v Brně dokončil studium veterinární medicíny a chystal se k návratu do své vlasti, na středomořský ostrov Kypr. Tím štěňátkem byla Alyna Ivančice a ve věku necelých 10 měsíců se svým páníčkem opravdu na Kypr odletěla. Stala se tak historicky třetím jedincem WSS na tomto ostrově. Její dva předchůdci pocházeli také z tehdejšího Československa, byli to Kiki od Štědrého potoka a Hektor Vyšoháj. S Dr. Christoa jsem v kontaktu až do dnešní doby, i když dnes už ani zdaleka ne tak intenzivně jako v polovině devadesátých let, kdy jsem na Kypru několikrát pobýval právě v souvislosti s chovem a výcvikem loveckých psů.

V roce 1994 přibyla k Anitě ještě Bára Ivančice, fenka z jejího druhého vrhu, jejímž otcem byl Tobby von Snellestein, nádherný pes importovaný z Holandska, jehož majitelem byl pan JUDr. Svoboda z Brna. Od té doby jsme už byli zcela regulérní smečkou. Bára měla, bohužel, nález DKK, který ji vylučoval z chovu, a proto prožila většinu svého dlouhého a šťastného psího života ve spřátelené rodině, v malé vesnici nedaleko Ivančic.

Přelomovým rokem v mém životě, a to jak osobním, tak kynologickém, byl zcela určitě rok 1997, kdy naše smečka zaznamenala velké množství přírůstků. Některé z nich byly dlouhodobě plánované a očekávané a některé byly neplánované a zcela neočekávané. Tím očekávaným byla fenka WSS Cira Jifex "Kety", kterou jsme si v srpnu přivezli od pana Jindřicha Fencla z České Břízy, a tím méně očekávaným byla slečna Petra Šturmová (dnes paní Petra Šilbergerová), se kterou od léta toho roku tvoříme společnou smečku. Spolu s Petrou přišel do smečky také první pes WSS v CHS Ivančice, chovný pes Erny Jikran "Endy".
   

V dubnu 2009

 Zdeněk Šilberger

 
 
 

Můj život s welššpringry

 

Je to již 19 let, co do mého života vstoupilo plemeno welsh springer spaniel. Když můj otec složil zkoušky z myslivosti, nastala zcela samozřejmá otázka, jakého loveckého psa si pořídit. Při hledání toho správného plemene pro nás jsme u našeho příbuzného zcela nečekaně poznali jeho welššpringra Dona z chovatelské stanice Jikran. Po tomto setkání bylo rozhodnuto, že tím pravým společníkem pro naši rodinu bude welššpringršpaněl.

A měli jsme štěstí, když v chovatelské stanici Jikran právě očekávali vrh štěňátek po stejných rodičích, jako pocházel Don. V srpnu roku 1990 jsme si domů přivezli našeho prvního welššpringra Ernyho Jikran, kterému jsme ale po celý jeho život říkali „Endy“.

V té době jsem již navštěvovala myslivecký kroužek u paní Ludmily Landovské, díky které se mi otevřel svět myslivecké kynologie. Setkání s paní Landovskou mě ovlivnilo na celý další život, vděčím jí za spoustu věcí, které se staly a spoustu rozhodnutí, která jsem učinila. Paní Landovská mi velmi pomohla při výcviku „Endyho“ a ze mě vychovala myslivce. Naše přátelství, kterého jsem si vždy velmi vážila, trvalo 19 let a bylo ukončeno až její smrtí v roce 2009, v jejích nedožitých 95 letech. Je pro mě velkou ctí, že jsem mohla poznat a přátelit se s paní Ludmilou Landovskou, člověkem, který celý svůj život zasvětil myslivosti, chovu a výcviku loveckých psů a který byl ochoten vždy pomoci.

Náš „Endy“ byl rozený lovec, takže usměrnit jeho „vášeň pro lov“ bylo občas tvrdým oříškem, ale podařilo se. Dnes s odstupem let mám ale pocit, že spíše vychovával on nás. Přesto složil „Endy“ podzimní zkoušky a byl platným pomocníkem při lovu. Díky „Endyho“ výbornému exteriéru se mi otevřel také svět psích výstav, na kterých jsme byli úspěšná dvojice. V roce 1994 jsem vstoupila do „Klubu chovatelů loveckých slídičů“ a z „Endyho“ se stal chovný pes. V roce 1996 jsem úspěšně složila zkoušky z myslivosti a byla slavnostně pasována na myslivce, a tak jsme byli v rodině myslivci dva.

O rok později jsem spolu s „Endym“ odjela na pozvání na krátkou dovolenou na Moravu. Ani jeden z nás netušil, že se za krátkou dobu do místa naší dovolené vrátíme a zůstaneme zde žít a rozšíříme chovatelskou stanici Ivančice o mě a mého chovného psa „Endyho“. V Ivančicích jsem v roce 1998 vstoupila do místního mysliveckého sdružení jako historicky druhá žena.

Můj odjezd na Moravu způsobil to, že má rodina přišla o rodinného kamaráda a táta o loveckého psa. Rodičům se moc stýskalo po welššpringří duši a myslivec bez psa je pouze poloviční myslivec, a tak si v roce 1998 koupili welššpringří slečnu Coru ze Slovákové.
 

„Endy“ a Petra na první výstavě
 

V květnu 2009

 Petra Šilbergerová
 
 

 

Společně

 

Od roku 1997 žijeme společný život v jedné velké smečce – Petra, Zdeněk a s námi několik welššpringršpanělů. Prvním naším společným welššpringršpanělem byla a dosud stále je naše Cira Jifex "Kety", kterou jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli v srpnu 1997. "Kety" je velkou psí osobností a všichni dohromady jsme si užili spoustu legrace, ale taky nervů při výcviku, na zkouškách, výstavách, honech, při odchovu jejích štěňátek i v každodenním životě.

Z "Kety" se stala chovná fena, ve své době jedna z mála, která měla úspěšně složené všestranné zkoušky. V době svého „chovného“ věku dala "Kety" dva vrhy štěňat, při kterých se projevila jako velmi pečlivá a obětavá matka. Její druhý porod proběhl císařským řezem, a proto jsme se rozhodli ji už dále nekrýt. Bohužel došlo k tomu, co se může stát i mnoha jiným chovatelům. Po "Kety" nám nezůstala doma fena, kterou bychom mohli uchovnit a pokračovat na ní s vynikajícím základem, který jsme v ní měli. Gira Ivančice sice plně odpovídá všem našim požadavkům na exteriér, povahu i lovecké vlastnosti WSS, ale bohužel se u ní projevují známky intolerance na určité potraviny (alergie na lepek). Rozhodli jsme se proto, že se ji nebudeme snažit uchovnit. Myslíme si, že tímto rozhodnutím jsme chovu welššpringršpanělů prospěli a čas nám to jistě potvrdí. Gira s námi žije jako náš nejvěrnější společník a tzv. „nosič dobré nálady“.

V roce 2004 se Zdeněk stal rozhodčím z výkonu pro malá plemena. Získání této kvalifikace předcházelo dosti dlouhé období pochyb nad vhodností a smysluplností tohoto kroku. Jak se nakonec ukázalo, tak o jeho služby nebyl na domovském okrese Brno-venkov žádný zájem, proto jsme se stali oba od roku 2008 členy OMS Třebíč, kde je nabídka uplatnění rozhodčího velmi široká, s ohledem na množství zkoušek, které se zde pořádají. V současné době může Zdeněk posuzovat ZV, PZ, LZ a BZ malých plemen, rozšíření aprobace na další typy zkoušek má v plánu, jakmile mu to umožní časové možnosti.

V letech 2007 a 2008 jsme oba dostali možnost účastnit se jako pořadatelé organizace výstav slídičů konaných v rámci KCHLS. V roce 2007 jsme byli členy výstavního výboru „Klubové výstavy slídičů“. Po jejím skončení byla Petře nabídnuta ze strany tehdejší výstavní referentky výboru KCHLS možnost stát se ředitelkou výstavy pro rok 2008. Petra tuto nabídku přijala, a tak jsme oba společně byli ředitelé „Speciální výstavy španělů“ konané v září 2008. Obě výstavy se konaly v Žebětíně a zařadily se mezi velmi úspěšné kynologické akce. Zvláště výstava v roce 2008 kladla na nás jako ředitele zvýšené nároky vzhledem k nebývalému počtu přihlášených psů a jejich posuzování ve čtyřech kruzích za účasti tří zahraničních a jednoho domácího rozhodčího.

Na podzimní schůzi sekce WSS v roce 2007 byl Zdeněk zvolen delegátem na konferenci KCHLS, která se následně konala 15. března 2008 v Třebíči. Na členské schůzi sekce WSS dne 26. října 2008 byl Zdeněk zvolen do funkce vedoucího sekce WSS v KCHLS. Od tohoto dne se mu k dosavadní chovatelské činnosti a práci rozhodčího z výkonu přidala ještě práce funkcionářská. Zdeněk si velmi cení důvěry, kterou mu členové sekce WSS touto volbou prokázali, a chápe výkon této funkce jako možnost vykonat něco prospěšného pro společenství chovatelů welššpringršpanělů v naší zemi.

Naše rodina se naposledy rozrostla 3. listopadu 2007. Toho dne jsme si od pana Jindřicha Fencla přivezli fenku WSS Heda Jifex, které od prvního dne říkáme „Arwen“. Do této fenky vkládáme v současné době veškeré svoje chovatelské naděje. Jak budou naplněny, se ukáže v letošním roce.

Tak jak běží čas a všechno se vyvíjí a postupuje, tak i naše kynologická činnost zaznamenala v různých obdobích různou intenzitu, nikdy jsme si ale nedokázali představit, že bychom se vzdali života se psy. Naši psi s námi obývají náš dům a účastní se naprosté většiny našich činností. Nejenom, že s námi chodí na lov, ale také třeba na výlety, na návštěvy k našim kamarádům a také velmi často do zaměstnání. Naprostá většina našich přátel a známých pochází z řad kynologů a spousta těch „ostatních“ nás považuje za „exoty“.
   

V květnu 2009

 Petra a Zdeněk Šilbergerovi
   

To jsme my v srpnu 2012: zleva "Arwen", Petra, Ellen, Zdeněk, Gira a Hermiona.
 
 
 
25 let chovu welššpringršpanělů v Ivančicích!
 

V sobotu 9. června 2018 uplynulo rovných dvacet pět roků od chvíle, kdy se v naší chovatelské stanici Ivančice narodil první vrh welššpringřích štěňátek.

 

Chovatelské stanice Ivančice ve výroční den dvaceti pěti let chovu plemene Welsh Springer Spaniel

Zleva ležící CH Iris Rainbow Ivančice "U", C.I.B., C.I.E., CH CZ, JCH CZ, JCH SK Hermiona Granger Ivančice,

Hella Ellen Ivančice, Leontýna Ivančice "Týna" a sedící Ormonde Rainbow Ivančice "Ori"
 

První vrh welššpringřích štěňátek v Ivančicích byl červenobílou partou tvořenou čtyřmi pejsky (Aramis, Alvin, Amigo a Adler) a třemi fenkami (Amanta, Arka a Alyna), jejichž mamkou byla Zdeňkova první fenka Anita od Bílé břízy. Taťkou štěňátek byl pes Erg de la Font de Se, kterého importoval z Francie zakladatel chovu plemene Welsh Springer Spaniel v Československu a dlouholetý poradce chovu pan František Liml z Kostelce nad Orlicí.

 

Anita od Bílé břízy - první chovná fena v chovatelské stanici Ivančice

 

Anita se svými prvními štěňátky z vrhu "A" Ivančice

 

Chov
 

Během uplynulého čtvrtstoletí se u nás v Ivančicích nenarodila jenom welššpringří štěňátka. V roce 1996 jsme úspěšně odchovali vrh dvou pejsků a dvou fenek plemene Mops, jejichž matkou byla nezapomenutelná Aleslie Ropi Charnett a vrh šesti kluků plemen Anglický kokršpaněl, jejichž matkou byla milá zlatá kokřice Nobi Akcezal.

 

Aleslie Ropi Charnett se svými štěňátky z vrhu "D" Ivančice

 

Zlatá kokřice Nobi Akcezal dala v Ivančicích život šesti
skvělým klukům z vrhu "E" Ivančice.
 

V minulých dnech jsme si dali tu práci a spočítali jsme, že za pětadvacet roků jsme v patnácti vrzích odchovali celkem devadesát čtyři štěňátek tří různých plemen, z toho bylo čtyřicet šest pejsků a čtyřicet osm fenek. Nejpočetněji zastoupená jsou samozřejmě naše nejmilejší štěňátka welššpringršpanělů, těch bylo dohromady osmdesát čtyři. V chovu jsme použili osm chovných fen a dvanáct chovných psů. Celkem sedm chovných psů, které jsme v chovu použili byli psi zahraniční, nebo importovaní. Žádná naše chovná fena neměla vrh štěňat vícekrát než třikrát, což je jedna ze zásad, které jsme si pro náš chov stanovili a které hodláme i nadále dodržovat.

 

V červnu 2018

 Petra a Zdeněk Šilbergerovi

 

 
   
Na veškeré texty a fotografie se vztahují autorská práva, jejich užití bez výslovného svolení autora je trestné!